PACIFIK - OSTROVY MARKÉZY
26. 6. 2014, čtvrtek, ostrovy GALAPÁGY. Ještě ráno jsem na poslední chvili dopisoval předchozí článek na moje webové stránky, vybíral a zmenšoval pár fotek. Povolení ke stání mi ten den už vypršelo, a tak odeslání znamenalo celkem risk, že budu draze pokutován. Ráno jsem si všiml, že kousek ode mě kontrolovali katamarán, který žádal o povolení ke stání, vidět těch osm hodnostářů s fotoaparáty a papíry v ruce, jak vše důkladně kontrolují, mě nepřidalo na pokoji. Bylo nemožné dělat na těch pár metrů neviditelného, natož si zavolat vodní taxi na stejném VHF kanále, jako mají oni. Takže mě rychle zaregistrovali. Na jejich přísná gesta, rozhazující ruce a ostré otázky ´Co tu ještě dělám...´ jsem začal taky mávat rukama s flashkou, a prosit s úsměvem o nutnou max. hodinovou návštěvu břehu... a ´Slibuju, pak už hned odplouvám.´ Prošlo to. V jedné loďce s nimi, jejich vážnými tvářemi, se dostávám na břeh. A pak v rychlosti i stresu odesílám materiály, pohledy a dokupuji čerstvá vajíčka a bagety.
Vracím se co nejdříve na loď, kde musím nutně alespoň trošku očistit spodek lodi. Místní lachtan a několik opravdu divných nemalých masožravých ryb mě při tom asistovali, nasávali oškrabané škeble jako vysavač. Startuji motor a v odpoledních hodinách s rozloučením přes VHF s místní kontrolní stanicí se vydávám opět na dlouhé pláně Tichého oceánu, čeká mě 3200 NM, směr Markézy, a to bez možnosti zastavení.
PACIFIK
Je nereálné zde v krátkosti popsat, co všechno se mi na této plavbě odehrálo, a tak se opět pochlubím jen s něčím. Zbytek celého mého příběhu zůstává v mé paměti, a také částečně v mém deníku, na fotkách a videích. Celá plavba proběhla bez velkých technických závad. Pokud opomenu třetí den, kdy se dost rozfoukalo a v hlavní plachtě, kterou používám na stoupání ve slabším větru, se udělalo asi metr a půl velké okénko. Musel jsem plachtu v silném větru vyměnit a přenýtovat uchycení ráhna. Stále jsem měl v podvědomí, že Tichý oceán by měl být klidný, se slabým větrem a ustálenými vlnami. Čekal jsem na ty bezvětrné pláně a klidné dny a místo toho každý den bojoval s vlnami velkými jak domy, které jsou naprosto neučesané a několikrát mi vnikaly až do kajuty. Poryvy větru pod bouřkovými mraky také. A v kajutě jsem kolikrát létal jak vlaštovka v průvanu. Čím víc jsem se dostával na jih a západ, tím víc se plavba stabilizovala.
První týden jsem nemohl najít polohu, v které bych se trochu normálně vyspal. Podél, napříč postele, nebo na podlaze. Stále to bylo jako by mě někdo celou noc mlátil. Krev se mi v těch neučesaných vlnách přelívala do mozku a noh, tam a zpět. Několikrát došlo i na Brufen. Nejméně únavná pozice ke spánku při ródeu ve vlnách se stala na podlaze v sedě.
Navíc foukal studený vítr, a protože jsem měl často deštěm a vlnami promočené vlasy, rozhodl jsem si je ostříhat. V polovině stříhání se mi rozbil strojek, ještěže jsem ho za hodinu opravil, ta představa, že bych někam připlul s napůl vyholenou hlavou, mě celkem děsila. Po cestě jsem si četl knihy a pouštěl filmy. Musel jsem ale třídit žánry, horory a další katastrofické příběhy z plaveb v podobných vodách Pacifiku jsem dával raději bokem. Plavím se sám, někdy ve velké tmě, dost naslepo, nikdo neví co se v těchto končinách a hlubinách může hladového prohánět, radši jsem zachovával chladnou mysl. Četl jsem si tedy kuchařku, knihy o počasí, trimování plachet, koukal jsem na komedie a poslouchal Cimrmana, a když jsem měl chuť, došlo i na další procvičení použití sextantu.
Voda byla celkem ledová, ale i tak se několikrát nechávám tahat za lodí. Jedoho dne mě při umývání talíře požahala medůza, modrá se stříbrnými chapadly. Zrudla mi ruka víc než když jsem se opařil čajem. A tak moje pozdější mytí nádobí probíhalo nabráním vody do kýble a pak teprvé opláchnutím. Rybaření bylo ale opravdu skvělé, když jsem měl chuť na rybu, stačilo nahodit, a za chvíli byl záběr, nejvíc jsem měl štěstí na mahy mahy. Maso jsem smažil, nebo nasolil a sušil, nebo naložil do octa s cibulí jako zavináče. Zabití takové ryby bylo vždy celkem rychlé. Ještě než jsem si jí stačil nafotit, s ní Alya několikrát zahrkala v kokpitu, a ona se vlastní váhou a kluzkostí umlátila o stěny. Krev rovnou odtekla odtokami. Kokpit je jako sektorka a dřez v jednom, lehce se v něm ryba zpracovává a vše se později spláchne belíkem. Můj jídelníček se zpestřil také několika bábovkami, které vždy úžasně provoněly kajutu a připomněly mi domov. Jen se šlehačkou na pudinky a ovocné poháry jsem měl problém. Ani jeden z mých dvou mixérů ji nedokázal ušlehat ve šlehačku, asi proto, že nebyla chladná... nevím, ale chutnala stejně, a tak jsem jí pil k pohárům brčkem, i palačinky jsem kolikrát musel jíst lžící, vypadalo to spíš jak žemlovka. Ale musím se pochválit, moje pekařské a kuchařské schopnosti se za ty roky na lodi zlepšují.
Ve vodě mě doprovázela obrovská hejna delfínů a létajících rybek, které utíkaly před velkými rybami, co je honily. Skákaly mezi vlnami jako kobylky. Z výšky je pozorovali velcí draví ptáci, kteří se střemhlav pouštěli také do svého lovu. Čekal jsem, že brzy uvidím i toho tuňáka okřídleného... když se ten pták netrefí do té malé ryby, ale do té velké, co jí chytá. Vypadalo to srandovně. Paluba Alye byla kolikrát obsypána létajícími rybkami, které jí při svém letu přehlédly... ty větší jsem si smažil, a ty menší usušil na památeční suvenýry.
Plavba byla překvapivě rychlá, foukalo okolo 25 uzlů, a tak po 24 dnech jsem se dostal na první ostrov Hiva Oa, souostroví Markéz. Podařilo se mi konečně zregulovat rychlost a doplout do kotviště brzy ráno. V noci mě trochu zmátlo zelené světlo přímo proti mně, které nebylo v navigaci, nevěděl jsem jestli mohu důvěřovat svým mapám, později se ukázalo, že je to plachetnice plující proti. Ostrovy byly v noci úplně tmavé, bez majáků, na které jsme my Evropané zvyklí. Ani světla jakéhokoliv města či záře pouličních lamp... prostě nic, tma. Pouze GPS věděla, že jsem už blízko a mezi ostrovy. Později ale ta vůně pevniny, hlučný příboj a obrysy obrovských hor, které stínily hvězdám, prozradily, že jsem blízko. S přicházejícím ránem se ostrovy s mohutným pohořím úžasně vybarvovaly, rozezníval se zvuk různých ptáků, kohoutů, ovcí a koz. Delfíni mi za svítání opět začali skákat kolem Alyi, vítali mě a dělali různé vylomeniny. Obrovská sopečná údolí prorostlá různou zelení. A potom konečně známka civilizace a schované kotvištsě s dalšími plachetnicemi.... Dokázal jsem to,... jsem stále na živu a v RÁJI NA ZEMI.... ÚŽASNÝ POCIT VÍTĚZSTVÍ několikaletého snu, po takové době příprav a komplikací.
HIVA OA - Francouzská Polynésie
21. 7. 2014, pondělí Vplouvám do přístavu. Závěsný motor Honda si spokojeně bručí a já se stále nemohu vynadívat na tu krásnou krajinu a ty barvy. Míjím první zakotvenou kanadskou plachetnici, posádka mě s úsměvem zdraví, a další a další,.... Napočítal jsem asi osm plachetnic a všichni z nich opětují mé pozdravy a úsměv. Kotviště je kryté před silným větrem, ale jsou tu mrtvé vlny a kotví se tu na dvě kotvy, a tak mi chvíli trvá zaujmout svou pozici. Volím místo vedle švýcarské plachetnice starších manželů, kteří mi později ochotně říkají plno důležitých informací. Zhasínám motor, vyvěšuji žlutou vlajku Q a jdu si na chvíli lehnout, přeci jen jsem tu předchozí noc spíš probděl a cítím únavu.
Odpoledne mi to nedalo déle spát, mířím na břeh. Nejdříve to ještě znamenalo rozbalit můj člun, ale el. fénem na madrace je to radost, za pět minut je připravený k plavbě.
Je tu voda, provizorní sprchy a malý domeček s terasou, kde je možné po zaplacení 300 F od 8 h ráno do 11h připojení k internetu. Do městečka to je asi 3 km, ale první auto, které mě vidělo se kymácet ze strany na stranu, mi zastavilo, a já se svezl na jeho korbě až před policii, kde jsem se mohl přihlásit. Je to vše najednou tak bezproblémové. Vyplnil jsem jeden papír, který se jen odešle na Tahiti. Díky tomu, že jsme členové EU, nemusím platit tzv. BOND vratnou zálohu v hodnotě letenky každého člena posádky. Je to způsob jak zamezit delšímu pobytu než je povolený. Prohlížím si malé městečko Atuona a navštěvuji místní hřbitov, kde je pochován slavný skladatel a zpěvák Brel a malíř Paul Gauguin. Později se seznamuji s astronomickými cenami v místním obchodě a konečně také s kurzem polynézského franku vůči dolaru. Obchod byl plný krásných slečen, které pomáhaly rovnat regály, byla to krása pohledět po těch osamělých dnech na oceáně. Platím si své chlazené pivo. Paní za kasou se mě ptá odkud jsem. Díky tomu, že se už francouzky domluvím, odpovídám, že z České Republiky a ona se najednou rozzářila jak žárovka. Začala se usmívat, představila se mi jako Kristýna a vysvětlovala, že její pradědeček Dušek pochází z Prahy, i když už není naživu. Dokonce si vzpomněla na pár českých výrazů. Chodil jsem tam od té doby rád a celkem pravidelně, a to hlavně na zmrzlinu, kterou mi pokaždé servírovala ta nejhezčí pomocnice s kvítkem za uchem a úžasně přirozeným úsměvem. Později jsem poznal celou její rodinu včetně tří synů, obdarovali jsme se dárky, a všichni jsou ode mě pozvaní do České Republiky, aby věděli, odkud jejich generace pochází. Nikdo mluvící česky na tomto ostrově teď není, ale na Tahiti prý ano. Co bylo milé je to, že na každém kroku jsem nacházel nějaké tropické ovoce, banány, grepy, manga, citróny. Po menším optání příjemných a kamarádských domorodců není problém se občerstvit a něco si rovnou přihodit do báglu. Vracím se k lodi, kde se dávám do seznamování s ostatními jachtaři. I když se plavím sám, vlastně jsem extrémně společenský člověk a už je to jako věčnost, co jsem nedělal nějakou párty, a tak hned druhý den organizuji společnou grilovačku na břehu, kde se všichni seznámíme a popovídáme. Připluli navíc moji dva kamarádi Eduard a Colin, které jsem poznal v Panamě a podílel jsem se na záchraně jejich driftující lodi, když byli nepřítomni. Opět by se o těchto dnech dalo psát dlouhosáhle. Začali jsme podnikat společné večery při kytarách, ukulelích a jiných nástrojích, ale také společné výlety. Třeba na nejvyšší možný bod ostrova... ´Byl jednou jeden Francouz, Mexičan, Skot a Čech a ti se vydali na výlet.´, znělo to jako vtip když se nás místní ptali odkud jsme, delší dobu to trvalo vysvětlit, byla to pro některé i lekce zeměpisu. Z grilovacích večerů se stal každodenní rituál, byli jsme super parta, každý den připlul někdo nový, nebo naopak odplul. Nejen my, jachtaři z různých zemí jako např. Kanada, Texas, Mexico, Holandsko, Anglie, Nový Zéland, Austrálie, Švýcarsko, Švédsko, Finsko, Francie, Skotsko, Česká Republika, Brazílie, ale i místní domorodci se přišli rádi k ohni ohřát a pobavit. Byly to skvělé večery. Grilovali jsme kuřata, banány, chlebovníky, ryby, každý něco přinesl. Zároveň jsme šetřili topnou energii na lodích každého z nás. I na večerní projekci mým projektorem pod otevřeným nebem došlo. Opět se potvrdilo, jak umíme být jedna velká rodina, která se umí bavit a navzájem si pomáhá zpříjemnit tu dálku od domova a rodin. Nejen krása místní přírody mě uchvátila a lákala, ale i poznat místní rituály a zvyky. Byl pátek a já se už od začátku týdne těšil na místní tancovačku. Poznat místní děvčata a prostě se zas jednou pořádně bavit. Vydal jsem se tam s Colin a Eduardem. Nejdříve jsme si poslechli hru na bubny a zhlédli místní tance, a potom byla řada na nás. Krásně zastřešené prostory z bambusu, kde byl místní DJ, který vždy tak deset minut věnoval místní muzice a dalších 50 minut technu. Vyváděli jsme s holkama a ostatníma jak malí. Byla to paráda. Seznámil jsem se s holčinou Tahinou za barem,... trošku širší, ale znala každou postavičku tady. Zahleděl jsem se do jedné slečny a po chvíli jsem zjistil, že to je místní Miss krásy, což bylo dost o úraz, hned jsem pochopil proč na mě místní kluci tak vražebně civí. Vracíme se vytancovaní na loď a už víme, že hned druhý den půjdeme zase.Každý den, čím více nás už místní znali, byl mnohem příjemnější a kamarádštější. Ovšem počasí začalo být deštivé, přeci jen už je tady dešťová sezóna. Můj nejpoužívanější foťák tyto změny počasí a vlhkost neunesl, po několika dalších krásných výletech a zapaření v mém batohu, jsem se s ním mohl rozloučit. Mrzí mě to, protože dělal skvělé fotky a teď jsem závislý na foťáku v mobilu a vodotěsném Olympusu, který je vhodný spíš pod vodu. I kdybych měl pěníze navíc na to, abych koupil jiný, vlastně by se tu ani nedal sehnat. Ale to do mého příběhu patří, krádeže, ztráty, poruchy, kladné, ale i záporné zkušenosti, s kterými se musím umět smířit. Další týden na tomto ostrově věnuji průzkumu a poznání, opět s ostatními. Paní Sandra z místního domečku a zároveň ofisu v kotvišti mi nechávala několikrát zaplý internet po celý den. I když jsem totiž nebyl schopný dokončit včas to, co jsem zrovna potřeboval, vždy jsem druhý den přišel zaplatit a ona měla pochopení, a já si u ní šplhl, když dostala keramickou lodičku, kterou dostává jen příjemná osoba, která mě na plavbě pozná.
Opět přišel pátek, kdy jsme se vydali na místní tancovačku. Já už musel trošku polevit, protože jsem toho za ty dny nachodil tolik, že mě bolely nohy. Colin ze Skotska si na parketu našel slečnu, celkem jsme mu to s Eduardem záviděli, koukali jsme na něj z dálky, jak se s ní líbá, drží jí za zadek a v rytmu muziky se k ní lísá. Něco mi tam však nepasovalo, měla nějaký menší zadek než tu bylo zvykem a místní se začali náramně bavit pohledem na ten nový zamilovaný pár. Nedalo mi to a začal jsem vyšetřovat... a bylo to jasné... JE TO CHLAP... průšvih.
Už jsem si vyhrnoval rukáv, že ho půjdu veřejně pomstít, ale když jsme viděli tak šťastného kamaráda, chvíli jsme ho v tom ještě nechali, ať si to užije, a začali jsme se tím náramně bavit také. V chvíli pauzi se celý nadšený vracel k nám jak našel svou dívku snů, že to bude ještě dlouhý večer a jak je úžasná. Už jsem dlouho nezažil větší srandu a trapas v jednom. Ještě tak hodinu jsme si to užívali, a pak jsme mu to museli jako kamarádi říct. Byl opravdu hodně zklamaný, ani se nazeptal na její, teda jeho, jméno.
Druhý den ráno, když jsem byl na břehu a pral prádlo, přijelo auto s místními kluky a všichni z toho měli legraci. No aspoň bylo zase o čem vyprávět. Po dvoutýdenních místních radovánkách, krásných výletech a večerech jsme začali plánovat přejezd na jiný ostrov, v tom se ale ve vjezdu ukázala malá plachetnice.... Měla zřejmě problémy, chyběl jí přední stěh, rolfok a ráhno. Na palubě byl mladý pár, co vypadal spíš jako dva kominíci. Nechali jsme je v klidu zakotvit a hned po tom jsme je já a Colin vyrazili zpovídat, on dokonce zjistil, že je už dávno zná, potkal je v Panamě. Byl to Karel ze Švédska a jeho přítelkyně Adeena z Jižní Afriky. Plavba jim z Kolumbie trvala 50 dní, kdy se jim ulomil vrchní díl stěžně, co drží přední stěh a rolfok s plachtou. Byli teď celí černí, protože jim došel plyn, a tak si vařili na hadru namočeném v naftě s alkoholem. Colin je znal z příběhu, v kterém si Karel v Panamě polil přirození horkým kafem a strávil tak dva týdny v nemocnici v rukou krásných sestřiček, což mu každý záviděl. Byli jsme připraveni odplout, ale nedalo se na ně dívat. Trošku jsem začal vyzvídat co zamýšlí dělat s jeho dost závažnou závadou na stěžni a když jsem poznal, že nemá ani tušení, a hlavně že chce sundat stěžeň, rozhodl jsem se odjezd posunout a pomoci jim. Vzpomněl jsem si na své těžké začátky, kdy se mi několikrát švédské lodě staly velkými zachránci, a tak to pro mě byla čest. Alya je postupně dobou trávenou na moři lodí plnou nářadí i materiálu a je na podobné závady připravená, právě do těchto destinací, kde se nic nedá sehnat. Je potřeba být soběstačný. Hned druhý den jsem odstartoval záchrannou akci. V každém případě se stěžněm na svém místě, protože manipulace s ním není tak úplně jednoduchá záležitost a zdrželo by je to tu na několik dní, možná i týdnů. Lezu nejdříve na vrchol stěžně, abych zjistl vážnost závady, beru si papír, metr, tušku a foťák, abych oměřil a zaznamenal co nejvíce. Výtah mají trošku prodřený, a tak se snažím jistit. Kotviště je ale hodně neklidné, stává se z toho celkem bojovka. Lezu zpět dolů a vymýšlím strategii a plán. Musíme vyrobit celý vršek nový, takovou klemu, která bude sevřena okolo stěžně a vznikne opět pevný bod na přední
ásti. Už dloho jsem vozil dlouhý asi 3 mm tlustý pruh nerezu a hned jsem věděl, že se nám bude náramně hodit. V zátoce se na dva dny rozhučel můj generátor s rozbruškou a vrtačkou. Nebylo úplně lehké pracovat s tak tlustým materiálem, bylo to dost nesymetrické. Dost nám dalo najít si místo na lodi, kde se dá materiál ohýbat. Byla to práce opravdu dost na koleně, vytvořili jsme společně opět z prdu kuličku a lodi okolo se na nás jezdily dívat, obdivovaly nás a byly připraveny pomoci. Sehnali jsem od jiných i další materiál a řezné kotoučky. Problém byl hlavně s následnou montáží, stěžeň lítal z leva do prava, dokonce se mi jednou nahoře udělalo tak špatně, že jsem myslel, že budu zvracet, později jsem si raději bral igelitový pytlík. Vznikl pevný bod a stěžěň byl zajištěn zpředu. Za pomoci dalších přátel z lodí jsme mohli opět zavěsit rolfok. Ani já už jsem v jednu chvíli nevěřil, že se mi to tam vše podaří v těch podmínkách napasovat a sešroubovat.
Když bylo hotovo, bylo co slavit a bylo poznat jak moc si mé pomoci váží. Přátelé už přepluli na další ostrov a já se rozhodl také pokračovat.... Karel potřebuje ještě pár dní na zotavení a věřím, že je zase brzy potkám. Dostal jsem od nich krásný solární větrák na odsávání kajuty a oni ode mě na oplátku teflonovou pánev. Vyměňujeme si kontakty, stali se z nás tím dobří přátelé.
Místo, kde jsme tak dlouho kotvili, je rodištěm žraloků, a já ze stěžně viděl čtyři obrovské kladivouny větší než můj člun.... JE ČAS ZMĚNIT KOTVIŠTĚ.
8. 8. 2014, pátek, ostrov TAHUATA Vytahuji kotvy, loučím se s loděmi a mířím za ostatními. Zhak, francouz, se svou lodí a novou posádkou pluje ten den také. Bylo celkem škaredé počasí, déšť, ale za to větrno, a tak jsem v zátoce na sousedním ostrově celkem rychle. Hážu kotvu do průzračně čisté vody vedle krásně bílé pláže. Naše parta je opět kompletní, je čas na uvítací drink a večerní grilování na břehu. Objíždím všechny přátele, všichni už se těší na břeh. Přeci jen čtyři dny jsme neměli ohýnek. Stavuji se také u Eduarda a Coliho, co tu už jsou pár dní, kde se dozvídám o místním domorodci, co žije na pláži mezi palmami. Prý je nepříjemný a nenechá je chodit volně. Situaci s ním vyhrotil katamarán z Nového Zélandu, který k večeru vytáhl kotvu a ještě před odplutím udělal otočku směrem ke břehu, kde byl domorodec u ohně. Od něhož se následně ozvaly opravdu divné zvuky, jako by nadávky a rozčílení. A kapitán katamaránu taky vypadal divně. Vypadalo to na konflikt, provokaci, či snad kanibalovi právě ujela večeře.
Mezitím však přijel vysmátý Zhak, který už byl připravený na grilovačku a oslavu jeho 54. narozenin. A prý už tam na nás někdo čeká a je skvělé, že začal s ohněm.... K jeho rozhodnutí vydat se na břeh se přidala i rodinka z Holandska s tří letou dcerkou Ferou a pár z Kanady. Na břehu to vypadalo tedy zajímavě, dalo se to vše vysvětlit dvoustranně. No, nechtěl jsem se stát srabem a kazit oslavu, navíc jsem to vymyslel já, a tak jsem se tedy držel plánu s nimi. Vyslali jsme nejdříve Zhaka s tím, že když ho hned nesežere, připlujeme i my ostatní. Z domorodce se ale stal kamarád jménem Steaven. Měl tam plno svého ovoce a hájil rodinnou kokosovou farmu. Okolo běhala dvě malá prasátka. Na grilu se po zbytek večera peklo opět vše možné, ryby, kuře, chlebovníky, banány. Pil se rum s kokosovým mlékem a domorodcovo pivo. Později se i vysvětlila jeho předchozí psycho scéna, byl to prý pouze domorodý zpěv, loučení s kamarády na katamaránu, od kterých dostal cigarety. Byl to krásný společenský večer, Steaven si dělal stále legraci, že mě stejně sní a mohli jsme se zase všichni smát. Druhý den ráno mi to nedá, beru si neopren, abych viděl tu podmořskou krásu ostrova. Kolem lodi vidím krásného jezdíka, který se umí pěkně nafukovat. Eduard a Colin jsou na lodi u Zhaka, který kotví na druhé straně zátoky. Něco tam vymýšlí, a tak se tam plavu podívat, abych o něco nepřišel. Jak jsem se ale přiblížil k jejich lodi, krev mi ztuhla v žilách, pod kýlem bylo tak osm obrovských žraloků kroužících kolem nařezaných ryb, které tam kamarádi házeli. Zhak měl ve vodě kameru a vše natáčel. Ocitl jsem se v mraku krve z ryb, rychlostí jsem se vymrštil na jejich palubu, měli z toho švandu, nevšimli si ani, že k nim plavu a já zase toho, co tam dělají.
Později se to pod vodou uklidnilo, Hana s Iljem z Kanady, kteří byli na sousední lodi, mě berou mezi sebe a plaveme spolu zpět, abych se nebál. Viděli jsme rejnoky tigrované, hejna nádherných korálových ryb a obrovských skalar, neumím tu krásu popsat. Rozhodl jsem se svůj strach překonat a plavat znovu na Zhakovu loď sám. Vydávám se kolem břehu a pak příčně k jeho lodi.... Tu zpozoruji obrovského žraloka, snažím se ho nenápadně obeplout s očima pořád na něm. Mění směr a míří přímo na mě. Radili mi, zaujmout postoj čelem proti němu, a nedávat najevo strach.... Otočil jsem se tedy přímo na něj, a sledoval jeho pohyby... ale on ani nezpomalil, natož aby se mě lekl. Za chvíli ho mám už pět metrů před obličejem, v tu chvíli zaujímám strategii ústupu, a to dost zběsile. Otáčím se, kopu ploutvemi, a v tu chvíli na neštěstí dostávám křeč do obou lýtek. Okamžitě hrabu rukama a plavu čubičku. Chytám se lana od člunku Zhakovi lodi, po kterém bleskurychle ručkuji do jeho kokpitu. Myslím, že můj rychlý posun před žralokem udělal takový vír a množství bublinek, že jsem ho musel tím manévrem úplně zmást a vylekat zároveň. Ploutve mám stále celé, sedím tam a Zhak, Colin a Eduard, co vykoukli z kajuty, ze mě mají zase srandu.
Dal jsem si u nich rum, ještě mě čekalo přeplavání celé zátoky zpět k lodi. Říkám tomu adrenalinové plavání. Odpoledne jsem zvolil raději návštěvu pevniny. Vzal jsem pytlíček tabáku a jeden doutník pro Steava, aby mě nesežral a ukázal mi břeh. Udělalo mu to radost. Ukázal mi farmu, kde suší kokosy, dostal jsem od něj celou tašku mang, citrónů a grapefrujtů. Dali jsme si spolu prda travky, dostal jsem škebličku na památku a ještě mi ukázal velkou kuriozitu - rozdvojenou palmu. Smutné bylo, že jedno jeho prasátko mezitím zalezlo do uřízlé petláhve a tím se udusilo. Sešli jsme se opět všichni jachtaři na břehu, opět jsme grilovali, pili kokosy s rumem. Zůstal jsem tam až do pozdní noci. Jen těžko se na tyto chvíle zapomene.
10. 8. 2014, neděle, TAHUATA vesnička Eduard a Colin se rozhodli přeplout před nedalekou vesničku. Já se ještě zdržuji na lodi manželů z Holandska, kteří plánují také brzký přejezd k lagunám Tuamotos. V jednu chvíli jsem na cestě k nim měl tak silný poryv, že jsem si nebyl jistý, že mu budu moci dlouho se svým člunkem vzdorovat. Strávil jsem u nich poledne a rovnou i oběd. Vyměnili jsme si poznatky, možné varianty plavby a porovnali své mapy. Úseky kam dále míříme budou hodně nebezpečné, a je potřeba mít dobrou strategii a raději ne jednu. Do lagun se musí vplouvat ve správný denní čas a nikdo z nás vlastně pořádně neví kdy. Odpoledne i já přeplouvám do nedaleké vesničky. Byl tam silný protivítr, hážu kotvu, podařilo se mi najít místo až na podruhé, ale i tak jsem se tak hodinu stále posouval ze zátoky. Jako by mi kotva klouzala po skále. Neopovažuju se loď opustit, dokud si nenajde kotva své místo a vypouštím tak 40 metrů řetězu.
Večer připlouvají Eduard a Colin na svém člunku ze břehu opět nadšeni jak si sami natrhali banány, viděli opět nějaké holky a celkově z tohoto místa. Zvu je na palubu, dělím se o večeři a čaj, povídáme o dalších plánech, při čemž už víme, že se naše cesty už brzy rozdělí. Oni mají více času navštívit další ostrovy, protože plují jen na Tahiti, ale já už moc času nemám, jestli chci doplout na Nový Zéland.
11. 8. 2014, pondělí Je deštivo, ale i tak se těším na břeh, nacházím zde vodu, celkem silný signál na mobil a místní poštu, kde ale nemají bankomat. Jsou tu dva předražené obchody. Rozbilo se mi zrcátko, a tak si kupuji nové. Potřebuji ještě cibuli a nejlépe líh na vaření, ale nic takového tu teď nemají a loď připluje až za týden a na tu nemohu čekat.
Dochází mi peníze a není je teď ani kde vybrat. Ono to ani na tom mém účtu nebude žádná sláva, ale radši to ani nechci vědět. Zvykám si na přírodní zdroje a výměnný obchod. A vzhledem k tomu, že už se nějakou tu dobu plavím, počítám s tím, že dopluju zase někam úplně na doraz. Stále mám ale loď plnou množstvím potravin, a tak není zatím třeba podléhat panice. Je tu krásný kostel s oblázkovými stěnami a dřevěnou střechou. Za oltářem je krásná skleněná mozaika s Pannou Marií a celý kostel je dokola otevřený. Domorodci jsou tu opravdu dost tlustí. Potkal jsem malého kluka Lea, který mě tu trošku provedl. Natrhal jsem si nějaká manga a vyšplhal na nejvyšší bod, abych si mohl vyfotit Alyi z výšky. Kotvu mám s řetězem omotanou kolem korálu, tak jsem se ji nemusel bát opustit. Myslel jsem, že Leovi koupím aspoň pivko, ale i na to se tu musí počkat týden....Vzal jsem ho alespoň k sobě na loď, nikdy na plachetnici nebyl, a tak měl alespoň zážitek. Vydávám se ještě na další výlet, potkávám prasátka, kozy a koně. Ale chvíli jdu, a najednou cesta končí,... vydávám se další cestou a zase končí.... Je to tu jak vězení a představa, že bych tu měl bydlet, mě naprosto děsí. V ulicích potkávám Eduarda a Coliho, chvíli sedíme na obrubníku a říkáme si zážitky. Už známe skoro všechny místní....
Měli s Colim úplně stejný nápad jako já, koupit kuře a zase se jednou pořádně najíst. Jdeme k vodě směrem k molu, kde byl velký příboj a Eduard si všiml, jak jeho člun pomalu, ale jistě dryftuje v dálce ze zátoky ven někam na širý oceán. Půjčuje si rychle můj a vesluje za ním jak to jen jde. Být tam o deset minut později, o člun by přišel, a nejen o něj, ale i o velké kuře, které v něm měl schované. Večer jsem k nim pozvaný na velké pečené kuře na chlebovníku, opět máme co slavit. Na ostrově trávím ještě pár dní, trhám místní tropické ovoce a nosím ho na loď, dobíjím baterie generátorem, dělám inventůru potravin. Zasahuji proti škůdcům a přesypávám vše, co jde, do plastových lahví. Doplňuji zásoby vody a ještě musím mezi žraloky nějak očistit dno Alye.
Má osamělá plavba pokračuje dál, opouštím každým dnem ostrovy Markézy směrem k korálovým lagunám Tuamotos, vzdáleným asi 600 NM, dále na Tahiti až k Novému Zélandu.
Nehledám místo, kde bych chtěl žít, zbohatnout, nebo se zamilovat. Můj cíl plavby je reprezentovat naší zemi, dále poznávat a obeplout svět bez cizí pomoci a být tím i prvním Čechem hned po Richardu Konkolském, co takovou plavbu dokončil sám, ... a opět vidět rodinu. Aby i každý z vás, kdo se někdy dostane do debaty mezi jachtaři z jiných zemí, mohl říct, že i naše Česká Republika má stále nové a nové jachtaře, i své amatérsky postavené lodě, které dokáží brázdit světové oceány a Alya II byla jednou z nich.
Mám před sebou stále dalekou plavbu, na které se může cokoliv přihodit, proto nadále držte pěsti, moc si toho vážím... ...
S pozdravem Martin Doleček, 14.8.2014, /OSTROVY MARKÉZY/
FOTOGALERIE ZDE
